Druhá světová válka

Vše o druhé světové válce i o událostech od roku 1914 do roku 1945 + Norimberský a Tokijský proces

Dohody během 2. světové války

Dohody během 2. světové války

Těsně před začátkem druhé světové války byla podepsána Mnichovská dohoda, kterou podepsaly s Německem další tři velmoci – Francie, Velká Británie a Itálie.

Poté se Německo dne 22. května 1939 vojensky spojilo Ocelovým paktem s Itálií. Pro Hitlera a Mussoliniho to bylo samozřejmě výhodné. Pakt je zavazoval k vzájemné pomoci v případě války s třetí mocností, na souši, na moři i ve vzduchu. Týkalo se to i politické a diplomatické pomoci. Ocelový pakt měl zajistit ochranu zájmů obou spřátelených stran.

O tři měsíce později, 23. srpna 1939, podepsal Vjačeslav Molotov – zplnomocněnec vlády SSSR a Joachim von Ribbentrop za vládu Německé říše Smlouvu o vzájemném neútočení. Proč přistoupily obě strany k tomuto kroku? Hitler potřeboval dovyzbrojit svoji armádu a potřeboval „klid“ na východní frontě. Stalin se obával boje na dvou frontách – s Japonskem na Dálném východě. Tato smlouva obsahovala také Tajný dodatečný protokol, který určoval rozdělení území ve východní Evropě a Polsku.

1. září 1939 bylo Německem napadeno Polsko, a tím prakticky začala 2. světová válka. O dva dny později vstoupila do války Velká Británie a Francie. Německo nepodalo odpovídající odpověď, jestli ukončí „trestání“ Polska za napadení Glivické vysílačky.

28. září 1939 byly jasně určeny hranice mezi SSSR a Německem na polském území. Dále se Smlouvou o hranicích a přátelství obě strany dohodly na možnosti pohodlné migrace německého i ukrajinského a běloruského obyvatelstva s veškerými majetkovými nároky.

Pakt tří mocností ze dne 27. září 1940 spojoval Japonsko, Německo a Itálii, aby se ustavil a podporoval nový řád ve Veliké Východní Asii. Japonsko uznalo vedoucí úlohu Německa a Itálie stanovení pořádku v Evropě a naopak, Japonsko bude mít vedoucí úlohu v Asii. Tímto paktem vznikla tzv. Osa Berlín – Řím – Tokio.

Teprve až rok po Paktu tří vznikla Atlantická charta, podepsaná F. D. Rooseveltem (tehdejší prezident USA) a W. Churchillem 14. srpna 1941, která ohlašovala cíle války a poválečného uspořádání. Požadovali mír na světě, demilitarizaci nebezpečných států a nastolení všeobecné sociální a politické pohody bez územních změn. Vše samozřejmě až po skončení hrůzné války.

Důležitou mezinárodní dohodou byla beze sporu Deklarace Spojených národů, do které se zapojilo 26 států – USA, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, SSSR, Čína, Austrálie, Belgie, Kanada, Kostarika, Kuba, ČSR, Dominikánská republika, Salvador, Řecko, Guatemala, Haiti, Honduras, Indie, Lucembursko, Holandsko, Nový Zéland, Nicaragua, Norsko, Panama, Polsko, Jižní Afrika a Jugoslávie. Vlády těchto států deklaraci uzavřely dne 1. ledna 1942. Deklarace navazovala na Atlantickou chartu. Její principy byly stejné, ale spojovala daleko více států. Zúčastněné státy se zavázaly společně bojovat proti Paktu tří a jejich stoupencům.

Teheránská deklarace USA, SSSR a Velké Británie z 1. prosince 1943 „doladila“ společné vojenské aktivity zúčastněných zemí. A měla Spojence zavázat ke vzájemné pomoci a podpoře i v období budoucího míru. Díky Teheránské deklaraci se taktéž otevřela v Normandii druhá evropská fronta.

Účel Jaltské konference Velké trojky, tedy SSSR, USA a VB, konané 11. února 1945 byl jasně určit, co bude s Německem po válce, jak ho demilitarizovat a jak podpořit státy postižené nadvládou Třetí říše. Touto konferencí bylo Německo rozděleno na 4 části, které měly pod dohledem až do roku 1989 SSSR, VB, USA a Francie a byly potvrzeny zásady Atlantické charty a závazků plynoucích z Deklarace Spojených národů.

Po skončení války v květnu 1945 se konala ještě Postupimská konference 17. července 2. srpna 1945. Tou byla historická kapitola s názvem Druhá světová válka jasně uzavřena.