Druhá světová válka

Vše o druhé světové válce i o událostech od roku 1914 do roku 1945 + Norimberský a Tokijský proces

Protektorát

Protektorát Čechy a Morava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Protektorát Čechy a Morava
 Druhá republika 1939 1945 Československá republika 

vlajka

znak
geografie
hlavní město:
rozloha:
49 363 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:
7 380 000 (v roce 1939)
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
15. březen 1939 (začátek okupace nacistického Německa)
zánik:
9. květen 1945 (kapitulací Německa), boje pokračovaly ještě několik dní po tomto datu
předcházející státy:
Druhá republika Druhá republika
nástupnické státy:
Československá republika Československá republika

Protektorát Čechy a Morava – německy Protektorat Böhmen und Mähren – bylo území okupované od 15. března 1939 nacistickým Německem do jeho kapitulace 8./9. května 1945.

Slovensko se stalo o den dříve, 14. března, nacistickým satelitem v podobě formálně samostatné Slovenské republiky.

Protektorát byl vytvořen 16. března na území českých zemí, zbylém po odstoupení Sudet Československem 29. září 1938 v následku mnichovského diktátu. V tomto zbytku pomnichovského Česko-Slovenska žilo něco přes 6,5 milionu obyvatel.

Představitelé protektorátu

Státní prezident

Říšský protektor

[editovat] Správní členění

Území protektorátu se členilo na dvě země, jimiž byly Čechy a Morava (de iure však územě okleštěná Země Moravskoslezská). K 1. lednu 1940 pak došlo ke znatelné úpravě zemské hranice mezi Čechami a Moravou. Země se dále členily na oberlandráty, které byly seskupením politických okresů. V letech 1939-1945 došlo k několika podstatným změnám členění na oberlandráty.

[editovat] Hospodářské důsledky německé okupace

  • Podniky – již v březnu 1939 byla zavedena „vnucená správa“ hospodářských podniků, nařízeními se nuceně slučovaly některé firmy. Byly ustanoveny ústřední svazy průmyslu, obchodu, řemesel a dopravy, které de facto určovaly objem produkce, sortimentu, rozdělování surovin a prostředků. V průběhu roku 1939 již nacisté díky „nestandardním opatřením“ plně kontrolovali výrobu nejdůležitějších zbrojních podniků (Škodovka, brněnská Zbrojovka, Poldovka, Vítkovické železárny apod.) Říšskoněmecká kapitálová účast v Protektorátě se během okupace zvětšila více než desetkrát a loupeživý německý kapitál postupně ovládal české firmy.
  • Zemědělství – byly zřízeny nucené stavovské korporace, byly stanoveny výměry ploch povinných osevů, povinné dodávky živočišné a rostlinné produkce za pevné výkupní ceny. Jednotliví výrobci si směli ponechávat pouze povolené množství těchto výrobků, na což dohlížely zvláštní kontrolní orgány. Ponechání si nějaké produkce načerno (porážky prasat, prodej obilí apod.) znamenalo přísné tresty. Z hlediska dlouhodobých cílů se Němci postupně hodlali zmocnit české půdy a kolonizovat okupovaný prostor, aby se stal trvalou součástí německého území. Germanizace „prostoru a lidí“, se začala rozbíhat již roku 1941. Její počáteční strategií bylo rozšíření německých „jazykových ostrovů“ kolem Jihlavy, Brna,Olomouce,Ostravy a dalších měst. Násilně byli vystěhováváni obyvatelé např. na Neveklovsku, Milovicku nebo na Drahanské vrchovině. Celkem si tak okupanti přisvojili do roku 1945 přes půl milionu hektarů zemědělské půdy.
  • Obchod a bankovnictví – po okupaci byl oficiálně vyhlášen kurs marky a koruny 1 : 10, ačkoliv skutečný poměr byl 1 ku 6 až 7. Ihned po okupaci příslušníci německé armády skupovali ve velkém českém zboží. Obchod se zahraničím byl usměrňován dle potřeb Německa. Pod přímý vliv se dostaly i banky a pojišťovny, přičemž během okupace docházelo k jejich soustavnému drancování.
  • Finance – finanční toky se dostaly plně pod kontrolu Německa. Protektorát byl nucen platit tzv. „válečnou daň“, která v roce 1940 činila 3 mld. korun, roku 1944 již 12 mld. korun. Německo finančními machinacemi připravilo český stát během okupace o 43 tun ryzího měnového zlata.
  • Život na lístky – v září 1939 byly zavedeny potravinové lístky pro tři kategorie českého obyvatelstva – obyčejné spotřebitele, těžce pracující a velmi těžce pracující. V kategorii běžného spotřebitele bylo možno odebrat za týden následující množství potravin: 2900 g chleba, příp. 1200 g chleba a 900 g mouky, 500 g masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků, 2 litry mléka. Zemědělcům byly příděly úměrně kráceny. V prosinci 1939 byly zavedeny šatenky na textil a poukazy na obuv. Postupem času byly příděly potravin snižovány, ale ceny se vyšplhaly závratným tempem nahoru (během 6 let i o 2000 %).

[editovat] Odpor obyvatelstva proti německé okupaci v roce 1939

Soubor:Prague 1939 occupation.jpg
Okupace Prahy 15. března 1939

Spontánní reakce na okupaci byla zásadně odmítavá a v každém směru protiněmecká. Šířil se bojkot všeho německého, poslouchal se zahraniční rozhlas, šířily se anekdoty. Byly bojkotovány německé filmové týdeníky, projevoval se nesouhlas při promítání v kinech i při divadelních představeních. Prvním výrazným protiněmeckým vystoupením byla pouť na Říp 30. dubna 1939, které se zúčastnilo 60 tisíc lidí, v květnu následovaly akce s protiněmeckými vystoupeními v Praze v chrámu Sv. Víta, u hrobu F. Palackého, při převozu těla K. H. Máchy na Vyšehrad.

Následující vystoupení proti novým poměrům byly na vrchu Křemešník na Pelhřimovsku, na Svaté Hoře u Příbrami, u sv. Antoníčka nad Blatnicí, na Budči, v Březových Horách. Další manifestací byly oslavy výročí upálení mistra Jana Husa. Poutě na sv. Vavřinečku u Domažlic 13. srpna 1939 se účastnilo 100 tisíc lidí, po ní byli odvlečeni do koncentračního tábora páter Tylínek a msgre. Stašek. Dne 20. srpna se konala další velká „protiokupační“ pouť na sv. Hostýně, avšak další poutě a shromáždění již byly okupační správou zakázány.

Český národ se však nevzdával a dne 28. října 1939 se při příležitosti výročí vzniku Československa konaly manifestace v Praze i v dalších českých městech. Demonstrace v Praze byla brutálním způsobem za pomocí střelných zbraní gestapem rozehnána. Byl při ní zabit dělník Václav Sedláček, několik lidí bylo těžce raněno, mezi nimi i student Jan Opletal, který na následky zranění 11. listopadu zemřel. Jeho pohřeb 15. listopadu 1939, který se stal manifestací proti německé okupaci, byl brutálně rozehnán. Dne 17. listopadu byly na příkaz Hitlera přepadeny vysoké školy a koleje, kde nacisté zbili a zatkli stovky studentů. Všechny české vysoké školy byly téhož dne uzavřeny, vedoucí představitelé českých vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, stovky českých studentů internovány do koncentračních táborů. Po těchto událostech byly okupační správou zavedeny takové surové represívní kroky, které vyloučily veškeré možnosti otevřeného odporu vůči okupační správě. Národ se však dále bránil. Všenárodní protinacistická jednota, spontánní projevy odporu, první kroky organizovaného ilegálního odboje, letáky a ilegální časopisy, to vše vytvářelo českou rezistenci.

[editovat] Politické, společenské a kulturní důsledky okupace

  • vedoucí představitelé státu v čele se státním prezidentem se stali fakticky loutkami úřadujícího říšského protektora. Jejich působení bylo rozporuplné – na straně jedné kolaborovali s okupační správnou, na straně druhé byla snaha vytěžit pro české obyvatelstvo maximum možného.
  • státní správa a samospráva přecházela během okupace postupně do německých rukou. Ve větších městech, kde byli zastupitelé a starostové Češi, byli na jejich místa dosazováni Němci. Postupně tato praxe přecházela i do menších měst a částečně na venkov. U veřejných zaměstnanců byla vyžadována povinná znalost němčiny.
  • politické strany byly zrušeny, díky aktivitám prezidenta Háchy vzniklo již v roce 1939 Národní souručenství, které se mělo stát organizátorem národní solidarity. Do této jediné strany se přihlásilo 98 % českého obyvatelstva. Tímto vznikla půda pro určitou formu národního odboje, i když zde byly i rozdílné zájmy protektorátních orgánů či českých fašistů. Roku 1943 bylo Národní souručenství pro svůj ryze národní postoj rozpuštěno.
  • česká armáda byla fakticky zrušena, i když zde vznikla tzv. „protektorátní armáda,“ ve které sloužili někteří vojáci z povolání. Toto zhruba sedmitisícové lehce vyzbrojené vojsko bylo sice podřízeno německému vojenskému zmocněnci, avšak nikdy nezasáhlo do bojů na straně wehrmachtu. Vojáci byli až v roce 1944 posláni do Itálie k ochraně objektů, více než 700 z asi 5000 mužů přeběhlo k partyzánům, zbytek byl odzbrojen a nasazen na opevňovací práce. Jediný z dvanácti praporů, který zůstal v protektorátu, se v květnu 1945 přidal k pražskému povstání.
  • bezpečnostní aparát – policie a četnictvo – se prakticky dostal do područí německé moci. Hlavní úlohu zde plnila německá státní policie (Gestapo), která měla dvě řídící úřadovny – v Praze a v Brně, které na sobě nezávisely a podléhaly přímo IV. úřadu RSHA v Berlíně. Český bezpečností aparát prováděl činnost pouze v případech běžných kriminálních činů či přestupků, nad ostatními záležitostmi bdělo Gestapo, jemuž padlo za oběť mnoho českých obyvatel. Většina četnictva se k českému národu zachovala loajálně, jeho mnozí příslušníci se snažili varovat občany před případným postihem, četnictvo též bylo jednou ze složek, která aktivně působila v květnovém povstání českého lidu.
  • československý protinacistický odboj – po okupaci se stalo jedním z cílů Gestapa zlikvidování veškerých snah o vytvoření podzemní sítě v boji za osvobození republiky. Přesto došlo k vytváření odbojových skupin, vydávání různých ilegálních časopisů (Český kurýr, V boj, „Detektivky,“ ilegální Rudé právo a další). Jejich úkolem bylo vytváření a podpora všech forem odporu proti nacistům. Od roku 1944 došlo ve větší míře k vytváření partyzánských skupin, které působily zejména v oblastech s vhodným terénem pro tuto činnost.
  • nucená práce pro Říši – v první polovině roku 1939 byli na práci v Německu získáváni nábory, ovšem postupem času byli zřízeny Úřady práce, byly zavedeny pracovní knížky a došlo k nucenému odvodu českých občanů na práci v „Říši“, přičemž podmínky se neustále zhoršovaly. Celkem bylo v Německu totálně nasazeno zhruba 650 tisíc Čechů.
  • kulturní život byl podřízen zájmům německé propagandy. Vydavatelskou a nakladatelskou činnost omezila cenzura. Bylo zakázáno vydávat, prodávat a půjčovat anglickou, americkou, polskou, židovskou, francouzskou, ruskou a jugoslávskou literaturu. Mnoho knih i hudebních děl se dostalo na index zakázané kultury. Lepší život měl český film, i když i ten podléhal tlakům okupantů. V druhé polovině roku 1944 bylo vyhlášeno „totální válečné nasazení v Protektorátu,“ jehož opatřeními na poli kulturním bylo omezení písemnictví, časopisů, hudby, dále zákaz divadelních představení a výstav, byla uzavřena muzea.

[editovat] Vztah Čechů a Němců za okupace

Již od nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu došlo v českých zemích ze strany českých Němců k vzrůstu nacionalismu a antislavismu, který byl doveden do extrémní podoby, jehož konečným cílem měla být likvidace a deportace Čechů. Nepřátelské postoje spojené s násilím a výhrůžkami, se staly součástí politiky českých Němců, kteří byli v drtivé většině reprezentováni Sudetoněmeckou stranou, již v předválečném období.

Po podepsání Mnichovské dohody a vyhnání části Čechů z pohraničních oblastí se stali čeští občané, kteří v Sudetech zůstali, občany II. kategorie. Do stejné pozice se dostali Češi po okupaci zbytku republiky. Němci z Protektorátu, kteří se valnou většinou postavili na stranu okupační moci, představovali podle německé ideologie privilegovanou horní vrstvu, tzv. Oberschicht, zatímco Češi byli dolní vrstvou, tzv. Unterschicht. Jedním z názorných příkladů zvýhodňování Němců byl zavedený přídělový systém v Protektorátu, kde byly odstupňované příděly potravin podle označení – D pro Němce (nejvyšší), T pro Čechy (snížené), J pro Židy (nejnižší). Okupační předpisy dále stanovily, že český sedlák musel odevzdávat vyšší dodávky, než sedlák německý. Znevýhodňování Čechů se projevovalo prakticky ve všech oblastech každodenního života. Toto své výsadní postavení, které Němci za války a okupace Čech a Moravy dále posilovali, mělo spolu se zločiny nacistického Německa za následek čím dál tím větší odpor a nepřátelství českého obyvatelstva vůči nim. Nejen Češi, ale i lidé ostatních národů, které se staly obětí německého nacismu, začali klást rovnítko mezi slova Němec, nacista, fašista a nepřítel.

[editovat] Teror nacistů na českém obyvatelstvu, oběti nacismu

Již těsně po okupaci byla přijata opatření, na které nebyli lidé, vychovaní v demokratickém státě, zvyklí. Teror obyvatelstva začal po 28. říjnu 1939 po sérii protinacistických vystoupení. Německá okupační správa vytvořila politiku „cukru a biče,“ jelikož si byla vědoma toho, že při trvání války bude potřebovat české kvalifikované dělnictvo i ostatní obyvatelstvo pro své dobyvačné cíle. Po vítězném ukončení války mělo dojít ke "konečnému řešení české otázky". Do té doby však potřebovala klid a pořádek, a tak začala s popravami všech, kteří se jí jakýmkoliv způsobem vzpouzeli. Lidé byli odsuzováni k trestu smrti, posíláni do koncentračních táborů či na nucené práce. Tyto oběti nacismu se měly stát pro ostatní občany odstrašujícím příkladem toho, jak bude s nimi zacházeno, pokud se budou jakýmkoliv způsobem stavět proti okupační moci.

Uvádí se, že za okupace Čech a Moravy a za samostatného Slovenského státu zahynulo asi 343 - 360 tisíc československých občanů, z toho asi 265 - 270 tisíc Židů (viz Oběti nacismu z Československé republiky). Do tohoto počtu nejsou zahrnuty osoby, které zemřely po ukončení války na následky dlouhodobého věznění, týrání či nucených prací.

[editovat] Život v protektorátu

Na podzim roku 1939 dali nacisté českému národu jasně najevo, že nepřipustí jakékoliv projevy odporu či kritiky „nových pořádků.“ Nálada ve společnosti byla chmurná a ovlivňovaly ji i další události 2. světové války – rychlá porážka Polska, pakt Hitlera se Stalinem i nečinnost francouzské a britské armády. Byly přijímány nepopulární kroky, jako byl přídělový systém, nucená práce, dvojjazyčné nápisy, konfiskace zvonů, přejmenovávání ulic, preferování všeho německého, omezování kulturního a společenského života atd. Ve městech byl již patrný nedostatek potravin, a tak okupační správa propagovala a povolila domácí chov králíků. Též docházelo zavádění norimberských zákonů, arizaci majetku židovského obyvatelstva, přidělování domů a bytů Židů německým přistěhovalcům z Říše.

Ani rok 1940 nepřinesl lepší vyhlídky, zvláště poté, když spojenecká vojska utrpěla rozhodující porážku a Francie kapitulovala. Pokračovala plíživá germanizace.