Druhá světová válka

Vše o druhé světové válce i o událostech od roku 1914 do roku 1945 + Norimberský a Tokijský proces

Španělská občanská válka


Trvání: 17. června 1936 - 1. dubna 1939
Místo: Kontinentální Španělsko, Španělské Maroko, Španělská Sahara, Kanárské ostrovy, Baleáry, Španělská Guinea, Středozemní moře
Casus belli:
Výsledek: vítězství nacionalitů
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Druhá španělská republika
SSSR
Interbrigády
Španělský stát
Třetí říše
Itálie
Velitelé
Manuel Azaña
Julián Besteiro
Lluís Companys
Francisco Largo Caballero
Juan Negrín
Indalecio Prieto
Francisco Franco
Gonzalo Queipo de Llano
Emilio Mola
José Antonio Primo de Rivera
José Sanjurjo
Juan Yagüe
Síla
Ztráty
{{{poznámky}}}

Španělská občanská válka (červenec 1936 - duben 1939) patří k nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století, zároveň jde o válku která na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělila nejen španělskou společnost. Vypukla v momentě, kdy proti demokraticky zvolené republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod vedením generála Francisca Franca.

Charakteristika

Ve válce se z nepřehledného společenského a politického spektra španělské společnosti vyprofilovaly 2 strany: převážně levicoví republikáni bojující na straně oficiální vlády druhé španělské republiky (zejména socialisti, komunisti, trockisti a anarchisti, k nimž se z pragmatických důvodů připojili baskičtí a katalánští nacionalisti sledující separatistické cíle) a pravicoví povstalci (fašisti, španělští nacionalisti, křesťanští demokraté a rojalisti), kteří byli později nazýváni frankisti podle generála Franka, který se v průběhu války vyprofiloval jako hlavní povstalecký vůdce.

Ačkoliv Společnost národů hájila politiku nezasahování a vyhlásila i zbrojní embargo, do konfliktu na obou stranách významně zasáhly zahraniční síly. Na straně frankistů to byly Německo a Itálie, na straně republikánů pak SSSR a Mexiko. Mimo to na straně republikánů působily i dobrovolnické jednotky z dalších států - interbrigády.

Válka skončila jasným vítězstvím lépe organizovaných frankistů, po němž následovalo důkladné „očištění“ španělské společnosti od všeho „rudého“ nebo připomínajícího druhou republiku, což zahrnovalo především odbory a politické strany. Byla zničena či znepřístupněna řada archivů, nepohodlní jedinci byli často uvězněni, nuceni odejít do exilu či zavražděni. Množství obětí je sporné; odhady se obecně pohybují mezi půl milionem a milionem mrtvých. Velká část těchto obětí nebyla výsledkem válečných střetů, ale hromadných poprav prováděných oběma stranami (často čistě na základě ideologické nebo třídní příslušnosti).

Přestože válka trvala jen tři roky, poznamenala Španělsko na velmi dlouhou dobu a jeho ekonomika se vzpamatovávala ještě mnoho let. Ovlivnila politiku a veřejné mínění daleko za hranicemi Španělska a zažehla vášně mezi intelektuály a politickými spolky. Republikánští stoupenci ji označovali za zápas mezi „tyranií a demokracií“, nebo „fašismem a svobodou“, a mnoho mladých idealistů třicátých let vstoupilo k interbrigadistům. Francovi stoupenci zase tuto válku vnímali jako boj mezi „rudými hordami“ a „křesťanskou civilizací“.

Válka měla obrovský význam také pro vývoj počáteční fáze druhé světové války, protože jak síly Osy, tak Sovětský svaz si v ní vyzkoušely svoji techniku a bojové doktríny a získaným zkušenostem přizpůsobily výcvik vojáků a zbrojní programy.

[editovat] Předehra války

Dějiny Španělska
Hispánie
Vizigotská nadvláda
Al-Andalus
Reconquista
Habsburské Španělsko
V době osvícenství a revoluce
Španělská válka za nezávislost
V 19. a na počátku 20. století
Druhá španělská republika
Španělská občanská válka
Frankova diktatura
Moderní Španělsko

Příčiny a počátky tohoto konfliktu lze hledat v dlouhodobé společenské a ekonomické krizi, která postihla Španělsko po první světové válce a vedla k takové radikalizaci společnosti, že ta své problémy již nebyla schopna řešit jinak než válkou, vedenou na všech stranách s mimořádnou krutostí a bezohledností.

Vzhledem k tomu, že ve Španělsku už neexistovala vůle k mírovému či neextremistickému řešení byla válka pravděpodobně nevyhnutelná. To vše bylo způsobeno i tím, že Španělsko bylo již dlouhodobě politicky nestabilní, nepřátelství rostlo velmi dlouho a obyvatelé se celou dobu jako by „připravovali“ na válku.

[editovat] Průběh války

[editovat] Situace před válkou

V prvních všeobecných volbách ve Španělsku (19. listopadu 1933) zvítězily pravicové strany, které utvořily středo-pravou koalici (Lerroux), jež do této koalice vstoupila v říjnu 1934, po prohraných komunálních volbách, katolická strana Confederación Española de Derechas Autónomas (CEDA), což zvýšilo tehdejší napětí. Vnitřní rozpory vládních stran vedly k omezené schopnosti podniknout akci nebo učinit rozhodnutí. Koncem roku vyzvaly levicové strany ke generální stávce, ze které vzešla hornická vzpoura tzv. Španělská revoluce z 1934, která byla na rozkaz ministra obrany Diega Hidalga vojensky potlačena generálem Lópezem Ochoou a legionáři, kterým velel podplukovník Juan Yagüe.

V letech 1934 1936 došlo k výrazné radikalizaci venkova, docházelo ke značnému množství stávek. Při těchto akcích běžně docházelo k násilí a úmrtím. Po několika vládních krizích, byly na 16. února 1936 vypsány volby, které přinesly velký úspěch levici sdružené do Lidové fronty. Vládu sestavil vůdce levého křídla republikánské strany Manuel Azaña, tato vláda však byla nestabilní a byla terčem kritiky jak extrémní pravice tak levice. Manuel Azaña se rozhodl napjatému stavu čelit rázným vystupováním proti fašistickým organizacím a nechal zatknout přes tisíc lidí, mezi nimi i vysoké důstojníky. Tato akce však násilnosti v ulicích spíše zvýšila. Do této situace se parlament ovládaný pravicí rozhodl odvolat prezidenta Nicetu Alcalá-Zamoru, ten se pokusil rozpustit parlament, ale jelikož jeho pokus byl chápán jako zneužití pravomocí, byl 7. dubna odvolán. Volby prezidenta byly vypsány na 26. dubna, ale pravice v nich na protest proti vládě nepostavila svého kandidáta.

Během tohoto období stoupalo napětí, podle oficiálních zdrojů, bylo 330 lidí zavražděno, 1511 zraněno v rámci politického násilí, došlo ke 113 generálním stávkám, zničení 160 náboženských staveb. Dne 12. července byl zavražděn nadporučík Útočných stráží“ a člen Socialistické Strany José Castillo. Následující den skupina důstojníků Útočných stráží, v rámci odvety, zavraždila vůdce monarchistů José Calvo Sotela.

[editovat] Začátek války

Postup fronty v období od července 1936 do října 1937
Postup fronty v období od července 1936 do října 1937

Dne 17. července 1936 vypuklo ve Španělském Maroku povstání, které je považováno za začátek této občanské války. Do čela povstání se postavili generálové Manuel Goded y Llopis, Francisco Franco y Bahamonde, Emilio Mola, Gonzalo Queipo de Llano a José Sanjurjo y Sacanell. Hlavním vůdcem vzpoury byl Sanjurjo. Povstalci obsadili strategická místa ve španělském Maroku, potlačili stávku dělníků a 18. července se povstání rozšířilo do Španělska. Povstalci se mohli opřít o velkou civilní podporu, proto doufali, že se jim brzy podaří získat kontrolu nad ekonomicky důležitými oblastmi (20. července již kontrolovali Kanárské ostrovy, Baleáry a 23 významných měst jako je Pamplona, Cádiz, Córdoba a Zaragoza).


Vláda Santiaga Casarese Quirogy na tuto situaci nebyla schopna reagovat a 19. července odstoupila, ještě téhož dne sestavil vládu Diego Martinez Barrio, který ale odmítl dát zbraně demonstrujícím dělníků, tento požadavek splnila 20. července nová vláda, kterou vedl republikán José Giralo y Pereira. Ten vyzbrojil dělnické milice a rozpustil armádu. Tohoto dne se zabil vůdce nacionalistů Sanjurjo a tak nastal jeden z prvních obratů v této válce.

[editovat] Od ozbrojení lidu (20. července 1936) do obležení Madridu (listopad 1936)

Hned na počátku války docházelo na obou stranách k absolutnímu ignorování jakýchkoli konvencí, prakticky hned na počátku války bylo dle odhadů povražděno přes 50.000 lidí. Zpravidla se jednalo o civilisty, kteří byli na „špatné straně“. Počty popravených byly pravděpodobně srovnatelné na obou stranách. Tyto popravy (správněji vraždy) byly nazývány paseos (paseo = "procházka", „projížďka“) a probíhaly tak, že za město byli odvezeni lidé, které pak ozbrojení příslušníci postříleli. Mezi případy takového vraždění patří např. zastřelení básníka a dramatika Federico García Lorca frankisty, nebo vyvraždění osazenstva barbastroského semináře republikány.

Rozdání zbraní se ukázalo jako rozhodný krok jak čelit povstání. Hlavním problémem povstalců byla nemožnost přepravy vojska ze španělského Maroka do Španělska (námořní síly zůstaly loajální vůči republice), tento problém jim pomohlo vyřešit Německo a Itálie, když 30. července letecky přepravili vojsko a cizineckou legii z Tetuánu do Španělska. Tato pomoc Španělsku byla prováděna tajně, neboť Německo podepsalo 24. července embargo na dovoz zbraní do Španělska. Tohoto dne vytvořili nacionalisté „vládu v Burgosu“, která zahájila nový útok. Úspěšný postup těchto vojsk vyvolal dne 4. září pád Giralovy republikánské vlády, kterou nahradila vláda lidové fronty, složená především ze socialistů a komunistů (premiér Francisco Largo Caballero), fungování této vlády bylo velmi problematické, protože uvnitř vlády neexistovala shoda na dalším postupu. Přesto se tato vláda nakonec odhodlala k razantním krokům – 1. října poskytla autonomii Baskicku, 7. října vyvlastnila půdu velkostatkářům a začala ji rozdávat malým rolníkům a konečně 10. října spojila republikánskou armádu s milicemi.

Dne 14. září dobyla armáda povstalců San Sebastian a na hlavní frontě pak 27. září dobyli Francovi falangisté Toledo, přičem osvobodili i obránce Alcazaru, kteří se později stali jednou z legend frankistického režimu. Tímto krokem si fašisté otevřeli cestu na Madrid, který v listopadu 1936 oblehli.

Narozdíl od lidové fronty se frankisté politicky stabilizovali a dne 29. září přijal Francisco Franco moc od Výboru národní obrany v Samamance a o dva dny později (1. října) obdržel titul generalisimus, čímž se stal faktickým vládcem povstalci kontrolovaných území a nejvyšším vojenským velitelem.

Neutralita a zbrojní embargo již v této době byly porušovány zcela běžně, ve Španělsku operovala německá legie Condor a italské jednotky bojující na straně generála Franca. Na straně republikánů bojovali tzv. interbrigadisté, což byli antifašističtí dobrovolníci ze 17 států. Republikánům navíc od 12. října přicházely zbraně z SSSR, za které platili zlatem ze španělských zlatých rezerv.

[editovat] Od obležení Madridu (listopad 1936) do dobytí Gijónu (21. 10. 1937)

Dne 7. listopadu se Francovy oddíly dostaly k Madridu, republikáni přeložili sídlo vlády do Valencie. Při obraně Madridu se nejvíce vyznamenali interbrigadisté, především díky jejich odhodlání skončilo toto obléhání neúspěšně a 15. ledna 1937 se frankistické oddíly musely stáhnout. O další (opět neúspěšnou) ofenzívu na Madrid se Franco pokusil v únoru.

Dne 8. února dobyli po velké bitvě frankisté Malagu, v průběhu března zahájili ofenzivu severně od Madridu, ta však nepřenesla boje k Madridu. V dubnu vyvinuli frankisté vyšší aktivitu v Baskicku, kde 28. dubna dobyli Guerenicu, která byla dva dny před tím vybombardována německými letadly.

Ve světě mezitím (21. února) nabyl účinnosti zákaz ligy národů pro nevměšování poskytovat Španělsku dobrovolníky, od tohoto okamžiku Společnost národů vyvíjela velmi silný tlak na odchod dobrovolníků. Tento krok by více postihl republikány, neboť v jejich řadách (dle odhadů) bojovalo asi 35000 interbrigadistů na straně druhé to bylo maximálně 20000 mužů. V tomto období vydal papež Pius XI. i dvě velmi důležité encykliky a to Mit brennender Sorge (14. března), kde odsoudil fašismus a Divini redemtoris (21. března) v níž odsoudil komunismus. Tyto události nepřímo ovlivnily španělské politické smýšlení.

V květnu se situace ještě zkomplikovala vnitrorepublikánskými střety. Jejich největší gradaci představovalo tzv. anarchistický puč v Barceloně, který započal tím, že se převážně komunistické oddíly pokusily násilím obsadit důležitá stanoviště anarchistů a POUM, což vyústilo v několik ozbrojených střetů. Socialisté a komunisté to označili za anarchistický puč a reagovali odchodem z vlády, která tímto krokem padla (15. května). Republikáni sestavili novou vládu, kterou vedl socialista Juan Negrín. Tato vláda se pokusila o zásadní kroky, které měly posílit hospodářskou situaci republikánů, dále se pokusila o některé změny v armádě, do těchto změn výrazně zasahovali sovětští poradci. Dne 18. května republikáni porazili frankisty v bitvě u Guadalajary. Po této bitvě si Franco uvědomil, že není schopen ani dobýt Madrid, ani přerušit jeho spojení s Valencií, proto zaútočil na severu.

Republikáni vítězství u Guadalajary nedokázali nijak významněji využít a zcela prosovětský J. Negrín nastolil diktaturu sovětského typu a zahájil čistky, dne 14. července byly pozatýkáni členové vedení POUMu, v červenci se republikáni ještě pokusili o silnou protiofenzivu, která však nakonec ztroskotala.

Franco zatím na severu dobyl 19. června Bilbao a 15. srpna zahájil ofenzívu, 25. srpna dobyl Santander, ale již 27. srpna byl odražen u Arogonu. Republikánská protiofenziva však nepřinesla žádné výsledky a po dobytí Gijónu (21. října) se republikánská severní fronta zcela zhroutila, poté se (30. října) republikánská vláda přesunula do Barcelony.

Tyto úspěchy vedly k tomu, že 28. srpna Vatikán uznal Franca jako legitimního představitele Španělska.

[editovat] Od dobytí Gijónu (21. října 1937) do konce války (1. dubna 1939)

Listina, která ukončila Španělskou občanskou válku.
Listina, která ukončila Španělskou občanskou válku.

Po dobytí Gijónu došlo na obou stranách k přeskupování sil, ale již 5. prosince