Druhá světová válka

Vše o druhé světové válce i o událostech od roku 1914 do roku 1945 + Norimberský a Tokijský proces

Vypálené vesnice

Kortelisy je vesnice ve Volyňské oblasti na severozápadní Ukrajině, která bylo kompletně zničená dne 23. září 1942 německými okupanty při nacistické invazi v Sovětském svazu během druhé světové války. Zmasakrováno bylo 2892 obyvatel.

Méně známá je skutečnost, že německé ozbrojené a bezpečnostní sbory zničily na Ukrajině 459 vesnic a měst, přičemž bylo vražděno a terorizováno jejich civilní obyvatelstvo. Šlo většinou o pomstu za výrazný odpor Ukrajinské povstalecké armády (UPA) nebo ukrajinských partyzánských skupin podporovaných sovětskou vládou, které se za Druhé světové války postavily německým okupantům v Ukrajině.

Oradour-sur-Glane je francouzská vesnice ležící v regionu Limousin, v departamentu Haute-Vienne. Roku 1999 zde žilo 2025 obyvatel.

[editovat] Masakr v roce 1944

Kostel – místo hrozné smrti žen a dětí
Kostel – místo hrozné smrti žen a dětí
Trosky vesnice – svědek tragédie
Trosky vesnice – svědek tragédie

10. června 1944 zde vykonaly jednotky Waffen SS masakr, při kterém zahynulo 642 obyvatel včetně 247 žen a 205 dětí. Toho dne byli dva důstojníci divize Das Reich zajati francouzskými partyzány. Sturmbannführer Kampfe byl zabit, Obersturmführerovi Gerlachovi se podařilo uprchnout. Ten řekl veliteli pluku „Der Führer“ Standartenführerovi Stadlerovi, že byli drženi ve vesnici Oradour-sur-Glane. Do vsi byla poslána 3. setnina 1. praporu pod vedením Sturmbannführera Dickmana, aby to prověřil. Po příchodu do vesnice nechal Dickman sehnat všechny obyvatele. I když bylo zřejmé, že o partyzánech věděl jen úzký okruh zasvěcených osob [zdroj?], nařídil Dickman zahnat ženy a děti do místního kostela a mužské obyvatele do několika stodol a garáží. Asi v 15:30 hodin začali Němci muže střílet. Další vojáci Waffen SS začali házet do kostela granáty a zahájili střelbu na všechny, kdo se pokusili utéct. Po masakru vojáci vesnici vyloupili a zapálili.

Když se Standartenführer Stadler o masakru dozvěděl, požadoval, aby byl Dickman postaven před soud. Dickman poukazoval na to, že takové masakry jsou v Sovětském svazu běžnou záležitostí, takže se soud oddálil do doby, kdy měla divize Das Reich dorazit do Normandie. Padl však dřív, než k tomu mohlo dojít.

Trosky vesnice byly ponechány ve stavu, v jakém byly po masakru, jako upomínka na německé válečné zločiny ve druhé světové válce.

Český Malín (1871 13. července 1943) je ukrajinská obec založená koncem 19. století českými přistěhovalci z Lounska, Žatecka a Rakovnicka, vypálená za druhé světové války Němci.

Památník obětem z Českého Malína nacházející se v Novém Malíně
Památník obětem z Českého Malína nacházející se v Novém Malíně

V 60. letech 19. století lákala ruská carská vláda přistěhovalce, kteří by obdělávali nevyužitou půdu. Kromě její levné koupě poskytovala těmto lidem výhody, kterými bylo právo na zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, právo na vlastní samosprávu, právo na náboženskou svobodu, osvobození od placení daní po dobu 20 let a osvobození od vojenské povinnosti. Obec Český Malín byla založena v ukrajinské Volyni roku 1871 a postupně se rozrůstala. Byla zde postavena škola, kde se vyučovalo v českém jazyce. Roku 1884 byl vydán zákon, dle kterého muselo obyvatelstvo přejít na pravoslavné náboženství. V obci byla zřízena knihovna, dobrovolný hasičský sbor, ochotnický divadelní spolek, založena druhá (církevní) škola. Obec se rozvíjela díky pracovitosti a znalostem lidí, díky zavádění moderní zemědělské mechanizace a měla daleko vyšší úroveň, než okolní ukrajinské obce. Do historie obce se negativně zapsaly události první světové války, kdy byla vážně poškozena. Po sovětsko-polské válce připadl roku 1921 Český Malín Polsku. Obec byla postupně obnovována, byl do ní zaveden elektrický proud. Zároveň došlo k obnově školství, kulturní a spolkové činnosti. Roku 1930 byla v obci založena družstevní mlékárna, roku 1934 stavba silnice, roku 1937 byl do vsi přiveden telefon a zřízena pošta. Ve druhé polovině 30. let byl vlivem polské protičeské propagandy, která vyústila v požadavky polského obyvatelstva na likvidaci českého školství a v požadavky na zabrání půdy českým rolníkům, negativně ovlivněn život českých osadníků na území Polska, a tedy i v Českém Malíně. Po přepadnutí východních oblastí Polska Sovětským svazem, který tuto oblast obsadil na základě tajného dodatku paktu Ribbentrop-Molotov, připadl Český Malín opět Sovětskému svazu. Byla zde zřízena nemocnice a od roku 1941 i kolchoz. Po přepadení SSSR nacistickým Německem byla obec okupována a patřila do sféry vlivu Třetí říše.

Dne 13. července 1943 v ranních hodinách obsadily vsi Český Malín a sousední Ukrajinský Malín německé oddíly. Veškeré obyvatelstvo Českého Malína bylo vyhnáno na ulice, kde byli odděleni starci, ženy a děti od mužů. Po skupinách pak byli lidé odváděni do Ukrajinského Malína, odkud se již ozývala střelba. Někteří mladí muži byli přinuceni hnát ze vsi uloupený dobytek a odvážet nakradený majetek. V Ukrajinském Malíně Němci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov, které polili hořlavinou a podpálili. Všechny, kteří se snažili utéci nebo vyskočit z oken, byli pobiti ranami z automatů a jiných zbraní. Většina starců, žen a dětí byla odvedena po skupinách nazpět do Českého Malína, kde jim bylo od velících důstojníku řečeno, že budou propuštěni. Místo toho byli však nahnáni do stodol a upáleni. Postupně Němci zapalovali i další budovy v obci. Zachránilo se pouze několik osob, které nebyly přítomny v obci, nebo které byly nuceny hnát uloupený dobytek a vézt nakradený majetek. Vesnice hořela týden, nalezené pozůstatky lidí byly pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně.

V dubnu 1944 shlédli ruiny Českého Malína příslušníci 1. čs. samostatné brigády, kteří tento nacistický zločin zdokumentovali. Dle názvu obce byl pojmenován jeden z českých tanků 1. čs. armádního sboru v SSSR.

Dne 13. července 1947 při příležitosti čtvrtého výročí vypálené Českého Malína byla přejmenována obec Frankštát na Šumpersku na Nový Malín, do obce Nový Malín se přestěhovalo i několik přeživších obyvatel z Českého Malína.

Památník osady Ležáky vypálené nacisty v odvetu za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha z 27. května 1942 se nalézá asi 1 km východně od obce Miřetice nebo 6 km západně od městečka Skuteč v okrese Chrudim.

Lidice jsou obec se 451 obyvateli (2003) ve Středočeském kraji, 20 km severozápadně od Prahy, poblíž Kladna. Za 2. světové války, dne 10. června 1942, byla obec vyhlazena německými nacisty; po válce pak znovu obnovena v těsném sousedství. Na místě starých Lidic je dnes památník a muzeum.

Obecní úřad v nových Lidicích
status: obec
NUTS 5 (obec): CZ0203 532584
kraj (NUTS 3): Středočeský (CZ020)
okres (NUTS 4): Kladno (CZ0203)
obec s rozšířenou působností: Kladno
pověřená obec: Kladno
historická země: Čechy
katastrální výměra: 4,74 km²
obyvatel: 435 (3. 7. 2006)
zeměpisná šířka: 50° 08' 35"
zeměpisná délka: 14° 11' 24"
nadmořská výška: 343 m
PSČ: 273 54
základní sídelní jednotky: 1
místní části: 1
katastrální území: 1
adresa obecního úřadu: 10. června 1942 161
27354 Lidice
starosta / starostka: Václav Zelenka
E-mailová adresa: lidice@volny.cz
Prostý kříž s trnovou korunou z ostnatého drátu se stal symbolem Lidic
Prostý kříž s trnovou korunou z ostnatého drátu se stal symbolem Lidic
Předválečné Lidice

Nejstarší zmínka o vsi pochází z roku 1318. Po celá staletí byly Lidice obyčejnou nevelkou zemědělskou vsí v mělkém údolí Lidického potoka, příslušející k buštěhradskému panství. Nejvýznamnější památkou a dominantou obce byl barokní farní kostel sv. Martina. Významnější nárůst obce přišel až s rozvojem hornictví a hutnictví na Kladensku ve 2. polovině 19. století. V roce 1942 čítala obec 102 domy s 503 obyvateli.

[editovat] Předehra tragédie

Základy Horákova statku
Základy Horákova statku
Jen obrys v trávě připomíná kostel sv. Martina a starou školu.
Jen obrys v trávě připomíná kostel sv. Martina a starou školu.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 se ještě vystupňoval teror nacistických okupantů proti českému národu. I přes popravy stovek lidí a rozsáhlé razie se nedařilo pachatele atentátu dopadnout. Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se nacisté k dosud neslýchané zastrašovací akci; významný podíl na plánu vyhlazení Lidic měl ambiciózní státní tajemník úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank.

Nicotnou souhrou okolností byly za oběť vybrány právě Lidice: 3. června se dostal Jaroslavu Pálovi, majiteli továrny na baterie ve Slaném, do rukou podezřelý milostný dopis adresovaný jedné ze zaměstnankyň továrny, jisté Anně Marusczákové z Holous u Brandýska. Pála, v domnění, že pisatel dopisu může být zapleten do atentátu, uvědomil četnictvo a to dopis postoupilo gestapu. Marusczáková, která skutečné jméno svého milence neznala, při výslechu mimo jiné zmínila, že dotyčný ji poprosil, aby v Lidicích rodině Horákových vyřídila pozdrav od jejich syna. Následovala razie v Lidicích a zatčení rodin Horáků a Stříbrných, o jejichž synech bylo známo, že slouží v československém vojsku v Anglii. Domovní prohlídky ani výslechy však neodhalily nic podezřelého. Následujícího dne byl jako přítel Marusczákové identifikován Václav Říha, dělník z Vrapic u Kladna. Protože byl ženatý a obával se, že jeho nevěra s dívkou z nedaleké vsi vyjde najevo, chtěl vztah s Marusczákovou ukončit a poslal jí proto s pomocí spolupracovníků onen dopis, který měl vyvolat romantický dojem, že je zapojen do odbojové činnosti a že se odešel skrýt do křivoklátských lesů. Kladenskému gestapu bylo záhy jasné, že Říha, Marusczáková ani Horákovi nemají s atentátem na Heydricha nic společného; v Lidicích nebyl objeven žádný arzenál, vysílačky ani skrývané osoby a s tímto výsledkem bylo také podáno hlášení do Prahy.

V Praze se mezitím Karl Hermann Frank v naději, že tím posílí své postavení a napomůže svému jmenování příštím říšským protektorem, rozhodl využít Lidic jako ukázky svého „rázného postupu“. Frank 9. června osobně předložil při Heydrichově pohřbu v Berlíně svůj záměr Hitlerovi a obratem k němu obdržel souhlas. Lidice měly být vypáleny a srovnány se zemí, dospělí muži zastřeleni, ženy uvězněny v koncentračních táborech a děti dány na „náležité vychování“.

[editovat] Vyhlazení Lidic

Zde stávaly Lidice – celkový pohled od severu
Zde stávaly Lidice – celkový pohled od severu
Zde stávaly Lidice – celkový pohled od jihu
Zde stávaly Lidice – celkový pohled od jihu

Navečer dne 9. června byly Lidice obklíčeny jednotkami SS a německé policie a nikdo nesměl obec opustit. Starosta byl přinucen vydat veškeré obecní cennosti a obyvatelé začali být po půlnoci vyváděni ze svých domovů. Muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu. Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny kladenského gymnázia. Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byly posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem jich na tomto místě bylo povražděno 173. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny.

V následujících týdnech a měsících byly zbytky vypálených budov vyhozeny do povětří, zničen hřbitov, vykáceny stromy, sutí zavezen rybník a vše srovnáno k nepoznání. Dokonce bylo na několika místech posunuto koryto potoka, aby nic nezůstalo na svém místě. Filmové záznamy, pořízené samotnými nacisty, dodnes vydávají svědectví o díle zkázy. Prostor, kde stávaly Lidice, měl být učiněn holým polem a jméno obce vymazáno z map.

[editovat] Osud obyvatel

Dne 16. června 1942 bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel: 7 žen a 8 mužů z rodin Horáků a Stříbrných, uvězněných již dříve. Devět dospělých mužů, kteří byli osudné noci mimo Lidice (7 v práci, 1 v nemocnici, 1 se několik dní skrýval v lesích) a 2 chlapci, u kterých bylo při evidenci dětí dodatečně zjištěno, že již překročili 15 let věku.

Sousoší zavražděných lidických dětí – každé z nich zde má svou podobiznu.
Sousoší zavražděných lidických dětí – každé z nich zde má svou podobiznu.

Na Kladně byly lidické děti po tři dny zkoumány, nakolik jsou z „rasového hlediska“ vhodné k „převýchově“. Tři byly vybrány hned na Kladně, dalších sedm dětí mladších jednoho roku bylo předáno německému sirotčinci v Praze-Krči, ostatních 88 bylo převezeno do Lodže (polsky Łódź, německy Lodsch, v listopadu 1940 Němci město přejmenovali na Litzmannstadt), kde z nich bylo k poněmčení určeno dalších 7. Zbývajících 81 dětí bylo 2. července 1942 převezeno do nedalekého vyhlazovacího tábora Chełmno (německy Kulmhof) a tam, pravděpodobně ještě téhož dne, usmrceno výfukovými plyny ve speciálním vyhlazovacím automobilu. Dodatečně bylo na smrt do Chełmna posláno ještě jedno ze tří dětí vybraných k poněmčení hned na začátku. Po válce se přeživší děti s vynaložením velkého úsilí podařilo v německých rodinách a ústavech vypátrat a navrátit jejich příbuzným, bylo jich však pouze 17.

Sto osmdesát čtyři lidické ženy, které byly 12. června 1942 odtrženy od svých dětí, byly (vyjma několika těhotných, ponechaných dočasně v Praze) převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. 12 dalších bylo do Ravensbrücku posláno dodatečně v následujících měsících. 53 lidických žen v koncentračních táborech a na pochodech smrti zahynulo.

Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

[editovat] Odezva ve světě

Hromadný hrob 173 lidických mužů
Hromadný hrob 173 lidických mužů

Zločinné vyhlazení Lidic svou plánovitostí a chladnokrevností pobouřilo celý svět. Města a obce v Mexiku, Brazíli, USA, Austrálii se na protest proti nacistickému barbarství přejmenovávaly na Lidice; jménem Lidice byly křtěny právě narozené děti. Britští horníci založili hnutí Lidice shall live (Lidice budou žít) a zorganizovali sbírku na obnovu obce. Pod jménem Lidice bojovaly československé tanky na východní i na západní frontě. Příběh Lidic byl záhy několikrát zfilmován – snad nejpůsobivější byl film The Silent Village (Tichá ves), natočený s čistě amatérskými herci v reálném prostředí velšské hornické vsi Cwmgiedd.

Události v okupovaném Československu nezůstaly bez politické odezvy. Nedlouho po atentátu na Heydricha a následném vyvraždění Lidic a Ležáků vlády Velké Británie (5. srpna) a Francie (29. září) uznaly mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku.

[editovat] Lidice obnovené

Schematický plán obce
Schematický plán obce
Muzeum
Muzeum

Ihned po osvobození bylo místo lidické tragédie provizorně pietně upraveno a 10. června 1945, v den třetího výročí, přislíbila československá vláda Lidice obnovit a vybudovat. Byla vypsána architektonická soutěž na pietní úpravu území starých Lidic a výstavbu nové obce v těsném sousedství. Na konci čtyřicátých a počátkem padesátých let tak severozápadně od bývalé obce vyrostly nové Lidice čítající 150 rodinných domů.

Území starých Lidic bylo prohlášeno národní kulturní památkou; je zde muzeum s celoročně přístupnou expozicí připomínající lidickou tragédii. Snad každého návštěvníka dojme bronzové sousoší 82 lidických dětí zavražděných v Chełmnu, životní dílo sochařky Marie Uchytilové, které je zároveň připomínkou všech dětských obětí války.

Osud Lidic nebyl ojedinělý; k masakrům civilistů docházelo za druhé světové války po celé Evropě. Připomeňme Kortelisy a Český Malín (Ukrajina), Oradour-sur-Glane (Francie), Marzabotto (Itálie) či české Ležáky. Žádným zločinem se však nacisté před světem nepyšnili tak, jako vyhlazením Lidic. Proto se právě Lidice v očích světové veřejnosti staly symbolem boje proti německému nacismu.

Ploština byla pasekářská osada nedaleko Valašských Klobouk, kterou 19. dubna 1945 nacisté vypálili a její obyvatele za podporu partyzánů zmasakrovali. Akci provedla zvláštní jednotka SS „Josef“, jejíž štáb byl v dubnu 1945 ve Vizovicích. V Ploštině bylo zaživa upálených 24 osob, další tři osoby byly popraveny, jedna osoba byla umučena při výslechu. O této události píše v knize Smrt si říká Engelchen spisovatel Ladislav Mňačko.